Nejnavštěvovanější odborný web
pro stavebnictví a technická zařízení budov
estav.tvnový videoportál
Solární kolektory

Tepelná setrvačnost kolektoru

následující text předchozí text

Tepelná setrvačnost solárního kolektoru ovlivňuje jeho okamžitý výkon při proměnlivých podmínkách. Solární kolektor může být uvažován jako soubor prvků o různé hmotnosti, z nichž každý má rozdílnou teplotu. Je-li kolektor v provozu, každá jeho součást reaguje rozdílně na změnu provozních podmínek. Je však možné uvažovat tzv. účinnou tepelnou kapacitu pro kolektor jako celek.

Účinná tepelná kapacita obecně závisí na provozních podmínkách a není konstantní hodnotou, nicméně zjednodušeně je možné účinnou tepelnou kapacitu solárního kolektoru v J/K výpočtově stanovit jako součet tepelných kapacit jednotlivých součástí kolektoru (sklo, absorbér, obsah kapaliny, izolace) se zohledněním jejich vlivu na celkové chování podle vztahu [1]

kde

pi je váhový součinitel pro i-tou součást kolektoru;
mi hmotnost i-té součásti kolektoru, v kg;
ci měrná tepelná kapacita i-té součásti kolektoru, v J/(kg.K).

Hodnoty váhových součinitelů pro jednotlivé části solárního kolektoru jsou uvedeny v tab. 1. Váhový součinitel pi (hodnoty mezi 0 a 1) respektuje skutečnost, že určité díly se jen částečně podílejí na tepelné setrvačnosti kolektoru. Součinitel a1 uvedený v tab. 1 je hodnota lineárního součinitele tepelné ztráty kolektoru, která se získá jako jedna z konstant křivky účinnosti vyhodnocení v rámci zkoušky tepelného výkonu solárního kolektoru.

Zatímco tepelné kapacity plochých solárních kolektorů a jednostěnných trubkových vakuových kolektorů vztažené na plochu apertury Ce/Aa se pohybují řádově mezi 2 a 5 kJ/(m2 K), u trubkových Sydney kolektorů jsou hodnoty cca několikanásobně vyšší mezi 10 až 40 kJ/(m2 K).

Součásti kolektoru pi
Absorbér 1
Tepelná izolace 0,5
Teplonosná kapalina 1
Vnější zasklení 0,01 a1
Druhé zasklení 0,2 a1
Třetí zasklení 0,3 a1

Tab. 1 - Hodnoty váhových součinitelů pro určení tepelné kapacity kolektorů [1]

Tepelnou setrvačnost kolektoru vlivem tepelné kapacity jeho částí je možné vyjádřit také časovou konstantou. Ta je definována jako čas potřebný ke změně teploty teplonosné látky na výstupu z kolektoru o 63,2 % z celkové hodnoty teplotní změny z původní teploty na novou ustálenou hodnotu po skokové změně dopadajícího slunečního ozáření či vstupní teploty.


Obr. 2 - Stanovení časové konstanty při chladnutí (vlevo) a ohřívání (vpravo) kolektoru

Časová konstanta závisí na provozních podmínkách, především na průtoku teplonosné kapaliny kolektorem. Hodnoty časové konstanty běžných solárních kolektorů se pohybují řádově v minutách a je tedy možné jejich chování pro výpočty solárních soustav s výhodou popisovat stacionárními modely.

Časová konstanta se stanovuje experimentálně [1] za ustálených podmínek s konstantní vstupní teplotou teplonosné látky tk1 blízkou teplotě okolí te. Solární kolektor je náhle zastíněn od dopadajícího slunečního záření a je sledován pokles výstupní teploty jako funkce času nebo naopak stíněný kolektor v ustáleném stavu je náhle vystaven slunečnímu záření a sledován je nárůst výstupní teploty na novou ustálenou hodnotu. Časová konstanta kolektoru τc je potom čas, při kterém je dosaženo rovnosti

kde

tk2(τ = 0) je výstupní teplota na výstupu z kolektoru v době začátku zkoušky (zakrytí nebo odkrytí kolektoru), ve °C;
tk2(τ = τc) výstupní teplota v čase τc, ve °C;
tk2(τ = ∞) nová ustálená teplota na výstupu z kolektoru, ve °C.

Odkazy

[1] ČSN EN 12975-2 Tepelné solární soustavy a součásti - Solární kolektory - Část 2: Zkušební metody. ČNI 2006.

následující text předchozí text
 
 
Reklama