Konference COP 21 – skeptické názory

George Monbiot, komentátor britského deníku The Guardian, shrnul výsledky klimatické konference v Paříži bonmotem: „V porovnání s tím, jak konference mohla dopadnout, je to zázrak. V porovnání s tím, jak měla dopadnout, je to katastrofa.“ V úzkém kontextu klimatických jednání, kde dvě dekády jednání končily neúspěchem, je výsledek nepochybně skvělý. Co se týče reálných výsledků, nejspíš ani sami pařížští jednatelé nepředpokládají, že následkem této dohody dojde k oteplení pouze o 1,5 %. Vzhledem k tomu, jak slabé závazky jednotlivé země do Paříže přivezly, jsou i 2° C velmi ambiciózní.

Ačkoli vyjednávání probíhala v dobré víře, už s oteplením o 2° se rozsáhlé části země stanou neobyvatelnými nebo na nich půjde přežít jen obtížně. Lidé v těchto oblastech budou čelit stále horším extrémům – větší vedra, silnější záplavy, prudší bouře a pravděpodobně i výpadky v dodávce potravin. Ostrovům a pobřežním oblastem v různých částech světa hrozí zaplavení. Kyselejší moře, odumírající korály a tání ledovců ohrožují celé mořské potravinové řetězce. Dále budou mizet deštné pralesy, vysychat řeky a budou se rozrůstat pouště. Živočišné druhy budou vymírat a hlavy států tomu v Paříži říkají úspěch.

Selhání ale není v pařížské dohodě, ale v celém procesu. Dnešní ambiciózní a nepravděpodobný cíl udržení teploty o 1,5° C oproti roku 1900 by byl rozumně dosažitelný, kdyby byl přijat v roce 1995 na konferenci v Berlíně. 20 let prokrastinace způsobených lobbováním společností a států vyrábějících fosilní paliva společně s váhavostí vlád sdělit lidem že krátkodobá řešení mají dlouhodobé dopady zajistilo, že okno příležitosti je nyní ze ¾ zavřené. Vyjednávání v Paříži jsou nejlepší v dějinách. To je skvělé, ale je hrozné, že k tomu došlo až teď.

Groteskní je, že klimatická jednání se omezují pouze na stranu spotřeby fosilních paliv a zcela ignorují proces výroby. Delegáti jednotlivých zemí v Paříži jednají o snížení poptávky, zatímco jejich domovské státy usilují o maximální domácí produkci. V Británii současný kabinet Davida Camerona učinil řadu opatření pro snížení podpory obnovitelné energie a naopak přijal zákon o infrastruktuře, kde se zavazuje o ekonomickou obnovu britského ropného a plynového odvětví. S Barackem Obamou v bílém domě je nyní situace pro klimatické závazky a obnovitelné zdroje v USA mimořádně příznivá. Je však krajně nepravděpodobné, že jeho nástupce bude pokračovat ve stejném stylu. V ČR byly po 25 letech částečně prolomeny těžební limity a podle vyjádření MPO by se otázka úplného prolomení měla znovu otevřít v roce 2020. Velkolepé sliby v zahraničí jsou doma rychle redukovány a politika pokračuje v zajetých kolejích. Dohoda nikoho k ničemu nezavazuje. Špička v emisích má přijít co nejdříve – bez konkrétního procenta nebo data. Dokud se vlády nerozhodnou, že nechají fosilní paliva v zemi, budou samy pokračovat v podlamování dohody, kterou v Paříži podepsali.

O něco nadějněji se v komentáři pro pro The New York Times vyjádřil komentátor Paul Krugman: „zachránila pařížské klimatická dohoda civilizaci? Možná.“ A dodává, že ač to nezní příliš nadšeně, je to nejlepší klimatická zpráva po velmi dlouhé době. Je si přitom vědom nástrah reálné politiky a lobbingu, které mohou velkolepé plány klimatické politiky snadno neutralizovat.

Oproti předchozím letům jsou zde dobré i špatné zprávy. Špatná zpráva je, že u amerických republikánů se za posledních 10 let nic nezměnilo. Před Paříží zastávali pozici, že nemá cenu se zavazovat ke snižování emisí, pokud totéž neučiní Čína. Po přijetí Pařížské dohody argumentují, že akce ze strany USA není nutná, protože Čína bude snižovat spotřebu uhlí bez ohledu na Spojené státy.

Pařížská dohoda sice stanovuje revize plnění klimatických cílů, ovšem v případě neúspěchu nejsou stanoveny žádné sankce. Dobrá zpráva je, že se pod globální dohodu podepsaly všechny země. V Číně se zlepšila hospodářská situace za cenu velmi negativních dopadů na životní prostředí (např. enormní smog). Důsledky dosavadního zanedbávání hlediska životního prostředí (tj. prostředí, v němž lidé žijí) tlačí čínskou vládu k zavádění ekologických opatření. Hospodářský rozvoj jí k tomu potom dává prostředky. Bohatší Číňané požadují vyšší kvalitu života, což zahrnuje i vzduch, který lze bezpečně dýchat. USA zase za vlády Baracka Obamy udělaly řadu opatření ve prospěch klimatu, mezi nimi například emisní limity pro elektrárny, emisní kvóty pro americké státy nebo podporu OZE.

Druhá dobrá zpráva jsou nové technologie, které zásadně mění pravidla hry. Ceny OZE stále klesají a i bez podpory začínají konkurovat fosilním palivům. Přitom zároveň roste jejich účinnost. Náklady na snížení emisí skrze OZE tak sice budou vysoké, ale přesto řádově nižší, než se kalkulovalo před několika lety.