Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Životní styl udržitelnosti a trvale udržitelný rozvoj

Reakce na článek Životný štýl udržateľnosti, udržateľnosť životného štýlu
Datum: 8.2.2010  |  Autor: Ivan Rynda

Tento text byl původně recenzí příspěvku "Životný štýl udržateľnosti, udržateľnosť životného štýlu" profesora Špačka a inženýra architekta Lukáše Šípa z Bratislavy. Měl jsem k němu řadu výhrad, ale na druhou stranu byl natolik podnětný, že mne přinutil se rozepsat. Editoři poté usoudili, že by původní recenze mohla být také otištěna. Děkuji jim za nabídku, kolegům ze Slovenska za inspiraci a čtenářům za pozornost.

Dlouhá řada postřehů, citací a námětů uvedeného článku je cenná, uvedené série praktických příkladů jsou názorné a inspirativní a odborná erudice autorů v jejich oboru je jistě vysoká, autoři se však pustili na půdu, jež jim není vlastní a na níž se dopouštějí řady pochybení nebo protimluvů.

Touto půdou je trvale udržitelný rozvoj. Lze jej definovat jako „…komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů; aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich sociálně-politické instituce a procesy.“ nebo v modifikované podobě: „Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů; v globalizovaném světě za současné kultivace sociálního kapitálu prostřednictvím redefinice sociálně-politických institucí a procesů na lokální, regionální i globální úrovni.“ (Rynda, Ivan: řada publikací, za všechny Udržitelný rozvoj, jeho ohrožení a kvalita života, Životné prostredie, Revue pro teorii a starostlivost o životné prostredie 6/2005, str. 324–328, kde je vysvětlena řada potíží, na něž autoři narážejí; další vysvětlení jsou obsažena např. v článku Co je a co není trvale udržitelný rozvoj, in: EKO [Ekologie a společnost], 2/97, Praha 1997; v následující argumentaci odkazuji zejména na tyto, ale i jiné své články). Dále uvádím pouze hlavní koncepční námitky a jejich vysvětlení.

Autoři konstatují, že současný způsob uspokojování lidských potřeb je neudržitelný, ale přitom bez důkazu tvrdí, že koncept udržitelného rozvoje, resp. „formulácia ‚trvalo udržateľný rozvoj‘ predstavuje principiálny paradox“ a pokoušejí se jej nahradit změnou životního stylu, přičemž nám mohou pomoci technologie: „Rozhodujúce zmeny nevyhnuté pre ochranu našej civilizácie (tak ako ju poznáme dnes) zasiahnu každého z nás, pričom technológia bude mať potenciál prinajlepšom zmierniť ich dopady na náš životný štandard a našu slobodu. Budeme musieť zmeniť náš životný štýl, naše životné spôsoby. Budeme sa musieť vzdať luxusu nevšímavosti a ľahostajnosti, na ktorý sme si v každodennom živote zvykli a ktorý sme postavili (snáď nevedomky) pred kvalitu nášho životného prostredia. Budeme musieť skorigovať naše sociálne a materiálne ciele. Tieto zmeny zasiahnu náš každodenný život, naše súkromie, našu morálku a budú apelovať na našu etiku zodpovednosti. Budeme musieť ustúpiť.“ Toto vše je trvale udržitelný rozvoj, v němž odstranění zdánlivého paradoxu spočívá v tom, že nejde o růst kvantity („Nekonečný růst libovolného typu je neudržitelný v prostředí konečných zdrojů.“ [Studie kritických environmentálních problémů {Study of critical environmental problems, SCEP}, Massachusettský technologický institut 1972]), nýbrž o rozvoj kvality (tedy rozvoj kvality života, zejména lidského, což lze nazvat i změnou životního stylu ve smyslu počtu lidí na planetě, jejich nároků a technologických řešení (viz též např. tzv. IPAT, Impact = Population x Affluence x Technology [Ehrlich a Holdren, 1972]).

Tyto závěry jsou tedy známé, ač ne běžně rozšířené, již čtyřicet let.

Lze souhlasit s autory článku, že se udržitelný rozvoj stal do jisté míry módou (ač není jasné, co míní tvrzením, že se stal „obeťou obchodu, teda konzumu“). Dopouštějí se však stejné chyby, jestliže se pokoušejí o dílčí „resortní“ nebo „oborovou“ udržitelnost. Ta je možná buď pouze jako jediné ústřední kritérium, princip, úběžník (a je třeba odmítnout vše, co není trvale udržitelné) nebo na druhé straně jako nesmírně „komplexní soubor strategií“ zahrnujících takřka vše. Autoři článku však na jedné straně odmítají dílčí řešení jako nefunkční a zbytečně nákladná nebo neúčinná ve srovnání s jinými oblastmi (např. cenné srovnání, ale zcela zbytečně umělý konflikt bydlení – doprava), na druhé straně požadují takřka socialistické sjednocení a unifikaci životního stylu (při veškeré skutečné úctě ke Karlu Honzíkovi, jehož dílo však bylo částečně dobově podmíněno, navenek i vnitřně). Trvale udržitelný rozvoj však samozřejmě má všechny uvedené potíže teoreticky vyřešeny: ke zlepšení musí docházet všude, kde je to možné. Výsledek bude účinnější zásluhou synergických efektů. Pokud jde o priority nebo obavu, zda opatření „nenadělá víc škody než užitku“, je nutné důsledně uplatňovat analýzy nákladů a užitku (cost-benefit analysis) v čase i v prostoru (příklad: fair trade pomáhá potřebnému zvýšení životní úrovně obyvatel rozvojových zemí, avšak za cenu neúměrných externalit plynoucích z planetárních (globálních) rozměrů transportu zboží – lepší a trvale funkční je všestranná pomoc [ODA, ODC: Official Development Strategy nebo Cooperation] vedoucí k místní [lokální] potravní soběstačnosti a bezpečnosti [Food Self-sufficiency, Food Self Security]), principy nikoli absolutně nejlepší, ale nejlepší dostupné technologie atd. atd.

Otázku, zda má v celkovém měřítku cenu malý přínos podle místních, event. osobních nebo i resortních možností, řeší pradávno už např. Edmund Burke: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné.“ Konečně skutečné nebezpečí vidím v jakémsi požadovaném sjednoceném šiku jednotného životního stylu. Trvale udržitelný rozvoj může fungovat jedině jako nadkulturní jednota v rozmanitosti, s respektem k místním stanovištním, geografickým, klimatickým atd. atd. možnostem a podmínkám, ale také s respektem k civilizačním a kulturním odlišnostem. To nadkulturní spočívá ve společném vědomí, že se všichni musíme uskrovnit v dialektice uvědomělé skromnosti a pouze selektivní, výběrové náročnosti. V tomto smyslu bych se závěry autorů volajícími po změně životního stylu a „ústupcích“ vřele souhlasil; stejně oceňuji i zdánlivě jednoduché, ale vynalézavé, přesvědčivé a popularizačně nesporně efektivní praktické příklady, jež uvádějí. Nepochybuji o tom, že oba jsou dobrými autory energeticky úsporných, pasivních nebo nulových budov a zastánci veřejné hromadné dopravy (ale opět: je třeba jít dál, neskončit u nízké spotřeby automobilů, ale zabývat se tzv. mobility managementem nebo ještě lépe celostní změnou dopravních požadavků (poptávky, transport demand nebo reshaping transport demand, což velmi úzce souvisí nikoli s budovami, ale s urbánním plánováním a architekturou…).

Samostatnou kapitolu představuje námět osobního energetického certifikátu. Podnět je nesporně inspirativní, je však třeba vědět, že podobných agregovaných indikátorů existuje již poměrně značné množství (za všechny nejznámější ekologická stopa a ekologický batoh), že jejich tvorba, ale i interpretace (vztah energie – hmota, tzv. skryté toky atd.) představují vysoce odborně náročné obory, jimž se dlouhodobě metodologicky i prakticky věnují specializovaní autoři i pracoviště (namátkou Marina Fischer – Kowalski, Klagenfurt, Vídeň; Tomáš Hák et alien, Centrum pro otázky životního prostředí, UK v Praze a jiní).

Ostatně každé z uvedených témat vydá na celé knihy, autoři je bohužel propojili na pozadí udržitelného rozvoje, který ne vždy správně chápou, ač, opakuji, s jejich závěry lze (s uvedenými výhradami) souhlasit.

S řadou jednotlivých tvrzení však prostě souhlasit nelze a/nebo jsou uvedena apodikticky a bez důkazu. Text přesto obsahuje řadu podnětů užitečných přinejmenším pro popularizaci nebo diskusi, jež by mohla uvést některé věci na pravou míru a v jiných oblastech přinést konkrétní společenská, nikoli technologická řešení, na nichž by bylo možné dlouhodobě pracovat. V této silné „provokaci“ je také jeho síla; pokud přiměje čtenáře TZB-info k zamyšlení a dalšímu studiu udržitelného rozvoje například z pramenů, které uvádím, prospěje to tomu, oč jde kolegům Špačkovi, Šípovi i mně.

 
English Synopsis
Lifestyle sustainability, sustainable lifestyle

Originally the text was a review of previous article "Životný štýl udržateľnosti, udržateľnosť životného štýlu". On one hand the reviewer made a number of commetns, on other hand he decided the article as very stimulative. That is why his review is extensive. Editors then decided to publish the review as separate article.
It is explained that main outlines are known for about 40 years and some of theoretical concepts are more than 60 years old. Despite of that they are poorly spread recently.

 

Hodnotit:  

Datum: 8.2.2010
Autor: Ivan Rynda



Sdílet:  ikona Facebook  ikona TwitterTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (žádný příspěvek, přidat nový)


Témata 2019

Tabulky a výpočty

Partneři - Obnovitelná energie

Spolupracujeme

logo Česká peleta

Doporučujeme