Zelená energetika a jaderné elektrárny: Komu patří budoucnost?
Konference pořádaná nadací Heinricha Bölla ve spolupráci s Hnutím DUHA, Calla a Zeleným kruhem
Konferenci otevírala přednáška francouzského analytika Mycla Schneidera, který se zaměřil zejména vývoj jaderné energeticky ve světě a na její současný sestupný trend. Výstavba nových jaderných elektráren přestala růst v roce 1989 a začala stagnovat. Špička, pokud jde o počet jaderných elektráren (JE) v provozu, byla v roce 2002. Nových JE se od té doby staví méně a méně, přičemž hřebíkem do rakve novým projektům byla Fukušima, která vedla k zastavení stavby nebo ke stornování řady projektů. Velmi k tomu přispívá také ekonomická stránka jaderné energetiky. Obnovitelné zdroje energie (OZE) dlouhodobě a stále rychleji zlevňují a nové investice do obnovitelné energetiky ročně rostou o 30 %. Jaderné elektrárny jsou naproti tomu stále dražší a investice do jádra meziročně klesají. K ekonomice JE se podrobněji vyjádřil Stephen Thomas. V diskuzi byl Schneider ochoten se vsadit s diskutujícím o láhev šampaňského, že Čína letos vyrobí víc energie z větru, než z jádra.
Navázal František Hrdlička z ČVUT, který vycházel převážně ze scénářů a údajů OECD, jak pokrýt světovou spotřebu při nárůstu světové populace v roce 2050 a zároveň snížit emise CO2. Pokud ji chceme pokrýt, máme řadu možností – opakovaně zdůrazňoval, že to zcela jistě nebude jen jedna technologie, tj. jádro nebo OZE, ale mix zdrojů. Jeden scénář OECD se zaměřoval na energetiku s vysokým zastoupením fosilních paliv, druhý na jadernou energii a třetí na vysoký podíl OZE. Ani jeden ze scénářů pravděpodobně nenastane v čisté podobě, jak je OECD projektuje. Scénář s vysokým podílem OZE vycházel jako jednoznačně nejdražší. Hrdlička nicméně uvedl, že moderní jaderné technologie jsou nesmírně technologicky náročné a že pro jejich stavbu nejsou (minimálně v ČR) dostatečné kapacity – zaostává jaderné vzdělávání. Ovšem pokud už se jaderný zdroj postaví, je velmi efektivní, pokud jde o hustotu vyrobené energie.
Na to mu oponoval Mycle Schneider, že lidi v konečném důsledku nezajímají kilowatthodiny nebo ropa, lidé chtějí energetické služby (dopravu, svícení, chlazení...). Spíše než hon za počtem kWh bychom měli sledovat, jak tyto služby poskytnout co nejefektivněji. Také zdůraznil, že JE se neslučují s nastupujícím trendem decentralizované výroby elektřiny.
Stephen Thomas podrobil JE kritice z ekonomické stránky, na kterou podle mě dnes nejvíc lidí (a zejména v ČR) slyší. Navázal na Schneidera, že náklady na JE dlouhodobě rostou. V roce 2003 vyhlásil US Department of energy renesanci jaderné energie. Nové jaderné reaktory měly být jednodušší, bezpečnější a především levnější – s cenou do 1000 $/kW. Ovšem renesance se nekonala, cena se u nově stavěných JE dostala výš než na 6000 $/kW. Jaderná energie vyrobená z běžící elektrárny už je sama o sobě opravdu levná, ale co ji prodražuje, jsou doba a cena výstavby, kde je zásadní kámen úrazu. Prakticky nikdy se projekt jaderné elektrárny nevejde do původně stanoveného rozpočtu a časového plánu – jako současné příklady byly na celé konferenci zmiňovány finská JE Olkiluoto a francouzská Flamanville. Konečné náklady JE jsou zhruba 2x vyšší, než bylo původně plánováno. A právě to je velmi riskantní z pohledu bank – nechce se jim půjčovat peníze na stavbu, o níž se neví, kdy bude dokončena, kolik bude stát a kdy splatí svou výstavbu. Ratingové společnosti (Moody's apod.) pak stavbu JE také nehodnotí kladně a energetickým společnostem se započatými projekty JE snižují rating. A nižší rating zvyšuje cenu půjček, bez nichž se stavba JE neobejde. A nejde jen o půjčky.
Jak rostou ceny JE, klesá poptávka a zmenšuje se trh s jadernými technologiemi – menší počet výrobců vede k dalšímu růstu cen. A to do celkových nákladů nejsou započteny náklady na likvidaci JE. Tyto faktory podle Thomase vedly k útlumu výstavby nových reaktorů i bez Fukušimy. Za těchto okolností se nikdo nechce do stavby JE pouštět, protože se neví, kdo ji zaplatí – např. pokud by to byl u nás ČEZ a promítl cenu výstavby do ceny energie, tak by na otevřeném trhu neobstál – distributoři a velcí zákazníci by kupovali od jiného výrobce levnější energii.
Ve stejném duchu pokračoval po Stephenu Thomasovi i Martin Sedlák z Hnutí DUHA. Do OZE investují velké částky takové firmy jako Google a Ikea – mají spočítané, že se jim investice do 10 let vrátí a že elektřina z jejich vlastních OZE bude levnější než ze sítě. Rýpnul si taky do Temelína – doba výstavby se prodloužila zhruba 3x, náklady také tak. Jeho výstavba neměla žádný pozitivní efekt, který slibovala – nebyly odstaveny staré uhelné elektrárny, elektřina nezlevnila a ČR vyváží ekvivalent výroby Temelína. Stavba dalších jaderných elektráren v ČR nemá energetické opodstatnění, má jen opodstatnění tržní – ČEZ a autoři návrhu aktualizace Státní energetické koncepce předpokládají, že Německo po odstavení svých JE bude potřebovat energii a my jim ji budeme prodávat. (Německo i Rakousko však opakovaně deklarovaly, že nebudou dovážet energii ze špinavých zdrojů, tj. z jejich pohledu fosilních a jaderných, pozn. red.).
Dotaz z diskuze – půjčila by banka na projekt OZE, kdyby nebyl masově státem dotován? Odpověď Stephena Thomase – ne, ale bez podpory by se neobešel žádný energetický zdroj, leda zemní plyn. Odpověď Mycla Schneidera – ano, ostrovní systémy (offgrid) se obejdou bez podpory a v nejbližších letech samostatných projektů bude jistě víc.
Následovala prezentace drobné sympatické Němky Charlotte Loreck z berlínského Öko institutu. Jako Němka se věnovala především německému ústupu od jádra. Jednak to z Německého hlediska nebyla až taková revoluce, protože původní plán ústupu od jádra byl projednáván už 10 let (od roku 1990, v roce 2000 byla uzavřena dohoda s provozovateli jaderných elektráren, která byla v roce 2001 schválena Bundestagem = uzákoněna, pozn. red.) a počítal s ukončemím provozu JE v roce 2035. Lhůta pro odstavení JE se v současnosti o 13 let zkrátila (na rok 2022), což z pohledu energetického trhu není tak zásadní. Podle Charlotty Loreck se Němci bez jádra zvládnou obejít. Současné odstavení sedmi reaktorů jejich energetika výrazně nepocítila a jako demonstraci uvedla graf dlouhodobého srovnání – z něj vyplynulo, že křivka dovozu elektřiny (který stoupnul po odstavení reaktorů) kopíruje jednak předchozí roky a jednak koreluje s poklesem výroby z větrných elektráren v tomto období.
Charlotte Loreck prezentovala řadu dalších zajímavých grafů, mezi jinými i takový, jenž znázorňoval tvorbu ceny silové elektřiny. Z tohoto grafu vyplynula další zajímavá věc – aby byla JE nebo uhelná elektrárna konkurenceschopná, musí jet naplno, vyrábět určitý objem elektřiny. A čím více elektřiny vyrobí OZE, tím méně ji bude potřeba z konvenčních zdrojů, což bude snižovat konkurenceschopnost konvenčních zdrojů, po jejichž elektřině nebude poptávka a nevyplatí se jim snižovat výrobu (a proto budou nabízet elektřinu za velmi nízkou, případně i zápornou cenu, pozn. red.). I podle ní Německo nepotřebuje JE z hlediska energetického, ale z hlediska tržního. Německo navíc nebude chtít zvyšovat udržitelnost své energeticky na úkor jiných zemí, nebude chtít dovážet jadernou energii.
Po Chartlottě Loreck nastoupil Petr Otčenášek, který přistupoval k problému z úplně jiného konce – z etického. Zmínil, že na celé konferenci je opomíjena role nejvyužívanějšího zdroje energie a to fosilních paliv, bez nichž se bohužel lidstvo ještě dlouho neobejde a jejichž spotřebu ke své smůle snižovat nehodlá. Dnes panuje představa dostupné energie – energii má každý, kdo si ji dokáže zaplatit (což už vylučuje rozvojové země). Řekl přibližně, že dokud bude co spalovat, tak to lidi spalovat budou a nepřestanou, dokud tyto zdroje nedojdou. Pak teprve lidstvo „padne na hubu“ a začne naplno uvažovat o úsporách a hledat alternativy. Petr Otčenášek hodně vycházel z textu německé etické komise, která připravila a zdůvodnila Německý ústup od jádra. A podtrhl, že to byla etická komise (ne ekonomická, energetická...), šlo o etické rozhodnutí. V tom vidí obrovský krok dopředu. Když byla řeč o státní podpoře OZE zdůraznil, že jaderná energie byla původně vojenský projekt a proto se jí v minulosti dostalo a dostává obrovské podpory.
Konferenci zakončil Martin Bursík. Zaměřil se zejména na fakt, že OZE a decentralizovaná výroba elektřiny jsou nejmodernější technologie výroby elektřiny a takto je potřeba k nim přistupovat. Ne si nechat ujet vlak, jak to plánuje současný návrh aktualizace Státní energetické koncepce. Vyšší cíl rozvoje OZE v západním světě je jeho možný export a rozšíření v rozvojových zemích, kde se sotva někdy zmůžou na drahé a velké konvenční energetické zdroje. Dále se M. Bursík hodně věnoval situaci v ČR, kde debatu o energetice označil za velmi provincionální. V ČR je v současnosti vedena velmi ostrá kampaň proti OZE, hlavně fotovoltaice a obává se, že v dohledné době bude tato kampaň nasměrována i proti biomase. Na vrub JE podotkl, že pokud se s plánováním a financováním výstavby nedokáží adekvátně vypořádat Finsko a Francie, jak asi dopadne výstavba těchto zdrojů v ČR?
The conference sounded clearly in favor of renewable sources. It could be therefore called "Why the future belongs to renewable sources rather than nuclear energy." Among all the speakers only prof. Hrdlicka has spoken in favor of nuclear energy, and it still very carefully.
