Laudato si'

Encyklika papeže Františka ke změně klimatu
Datum: 24.12.2015  |  Autor: Ing. Bronislav Bechník, Ph.D.  |  Zdroj: Překlad vybraných částí papežské encykliky

Papež František dokazuje, že soupeření víry s vědou je překonaný mýtus. Hlava katolické církve sleduje výsledky vědeckého bádání a snaží se je aplikovat do návodu pro život, jímž je křesťanská víra. V encyklice Laudato si’ všem lidem na světě, ale zejména „svým“ věřícím, ukazuje, že ochrana Božího stvoření musí být každodenní samozřejmostí, a ne pouhou volnočasovou aktivitou.

Papež František zveřejnil 18. června 2015 dlouho očekávanou encykliku, v níž se obrací ke všem lidem na celém světě, aby přijali opatření na ochranu našeho „společného domova“ a řešili problémy související se změnou klimatu. Je to poněkud netradiční, protože encykliky jsou původně určeny pro vnitřní potřebu katolické církve. Tento text obsahuje pouze stručný výtah hlavních myšlenek encykliky.

Úvod

Jaký svět chceme zanechat těm, kteří přijdou po nás, dětem, které právě vyrůstají?

V úvodu František ukazuje, že není prvním papežem, který se prostřednictvím encykliky pokouší oslovit širší publikum. Svatý papež Jan XXIII. v době vrcholící studené války oslovil svou encyklikou Pacem in terris kromě katolického světa i „všechny lidi dobré vůle“. František je však první, kdo výslovně oslovuje všechny: „V této encyklice mám v úmyslu navázat se všemi dialog týkající se našeho společného domu.“

Není ani prvním papežem, který se v encyklice věnuje ekologickým otázkám. Blahoslavený papež Pavel VI. odkazoval na ekologickou problematiku již na počátku 70. let minulého století (mimochodem: na střeše Auly Pavla VI. ve Vatikánu je instalována fotovoltaická elektrárna). Svatý Jan Pavel II. již ve své první encyklice kriticky komentuje, že člověk „jakoby nevnímal žádný jiný význam přírodního prostředí, kromě toho, který slouží bezprostřednímu cíli využití a spotřeby“. Podobně se vyjadřoval i Benedikt XVI., který navíc vyzval „k opravě modelů rozvoje, které patrně nejsou schopny zaručit respektování životního prostředí“.

Název encykliky se odvozuje z jejích prvních slov, kde papež František cituje chvalozpěv svatého Františka z Assisi, který je mimo jiné považován za patrona ekologů. František z Assisi v něm Zemi označuje za sestru a matku, „která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.“

V úvodu papež František několikrát cituje ekumenického patriarchu Bartoloměje, který ničení biodiverzity, přispívání ke změně klimatu a další ekologické škody označil za hřích, protože „zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným a hříchem proti Bohu“ a navrhuje „přecházet od toho, co chci já, k tomu, co potřebuje Boží svět“.

Papež František si pro svůj pontifikát vybral jméno svatého Františka z Assisi, v němž „je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost ve vztahu k chudým, nasazení ve společnosti a vnitřní pokoj“, „pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co existuje, pak spontánně vyvstává střídmost a starostlivost“.

Papež František naléhavě vyzývá „k ochraně našeho společného domu“. Je si přitom vědom překážek, které jsou rozvedeny v dalších kapitolách. Celou encyklikou prostupuje přesvědčení, že všechno je ve světě vnitřně propojeno, že existuje spojitost mezi chudými a křehkostí planety. Dalšími propojujícími prvky encykliky jsou kritika důvěry v technologická řešení a kultury odpisu a z toho plynoucí výzvy k hledání nového životního stylu a nových koncepcí ekonomie a pokroku.

KAPITOLA PRVNÍ: Co se děje našemu domu

Stačí nám upřímný pohled na fakta, abychom viděli, že se náš společný domov propadá do vážných problémů. Tyto problémy jsou úzce svázány s kulturou odpadu. Obzvláště závažný problém je kvalita vody dostupné chudým.

Změny lidstva a planety probíhají stále rychlejším tempem, které je již v rozporu s přirozenou pomalostí biologické evoluce. Ve společnosti klesá důvěra v pokrok a lidské schopnosti a roste vnímavost pro otázky životního prostředí.

Kapitola uvádí přehled vědeckých poznatků s cílem „bolestně si uvědomit, odvážit se proměnit na osobní utrpení to, co se děje ve světě, a tak poznat, jak může přispět každý z nás“.

Exhalace a další formy znečištění, ale i používání hnojiv a chemických přípravků se lidí dotýkají denně. Kromě toho se zdá, že se Země proměňuje ve skládku. Technologie často vyřeší jeden problém, ale zároveň vytvoří jiný, nápravná opatření jsou přitom přijímána často až v případě, že je nevratně poškozováno lidské zdraví.

Přírodní systémy naproti tomu neprodukují odpad, vše je recyklováno a stává se zdrojem pro další formy života.

„Klima je obecným dobrem všech a pro všechny.“ Negativní dopady změny klimatu však pocítí především rozvojové země. Klimatické změny vyvolávají migrace rostlin a živočichů, ale tragicky se zvyšuje i počet migrantů, především nejchudších, kteří však nezískají statut uprchlíků. Tím ztrácejí jistoty a lidskou důstojnost, která je základním právem jedince. Naopak bohatší populace se často soustřeďují na zastírání problémů či skrývání jejich příznaků a usilují o omezení pouze některých negativních dopadů klimatických změn.

Podle papeže Františka je v příštích letech nutno drasticky snížit emise skleníkových plynů. Existují sice dobré příklady například náhrady fosilních paliv a rozvoje obnovitelných zdrojů energie, ale je jich málo.

Kvalita pitné vody klesá a prosazují se snahy pitnou vodu privatizovat. Podle papeže Františka je však „přístup k pitné a nezávadné vodě podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití, a je tedy podmínkou uplatňování ostatních lidských práv“. Bránit v přístupu k pitné vodě znamená upírat právo na život. Změna klimatu může způsobit nedostatek vody v některých regionech a tím pokles produkce potravin.

Problémem, který není způsoben jen změnou klimatu, je pokles biodiverzity. Mizející druhy mají hodnotu samy o sobě a navíc mohou obsahovat geny, které by v budoucnu mohly být využitelné. Z pohledu svatého Františka z Assisi „tisíce druhů nevzdá slávu Bohu svojí existencí, ani nám nebudou moci předat svoje poselství“. Pro fungování ekosystémů jsou přitom důležité organismy, které obvykle přehlédneme – houby, žížaly, hmyz a bezpočet druhů mikroorganismů.

Je nutno ocenit snahy vědců a techniků o řešení problémů vytvořených člověkem. Někdy však vzniká bludný kruh. Například pesticidy likvidují i užitečný hmyz a ptáky, jejichž případné vymizení bude nutno kompenzovat dalším zásahem, který však bude mít pravděpodobně opět negativní vedlejší účinky. Pro finanční sektor je to však výhodné.

Cena škod na ekosystémech vyvolaných egoistickou nedbalostí ve jménu zisku je vyšší, než dosažitelný zisk. Účet však obvykle platí jiní lidé, nebo budoucí generace. Technologický rozvoj má kromě toho dopady na zaměstnanost nebo sociální nerovnost.

Lidstvo je závislé na tropických pralesích a mořských ekosystémech. „Je [proto] chvályhodné nasazení mezinárodních organizací a občanských sdružení, které dělají osvětu mezi obyvatelstvem a kriticky spolupracují i za použití legitimních nátlakových mechanismů, ...“

Velká města jsou vedle toxických emisí ohrožována chaosem, dopravními problémy a světelným a akustickým znečištěním. Digitální svět nás zahlcuje informacemi na způsob mentálního znečištění. Velkým mudrcům minulosti by v tomto kontextu hrozilo, že spatří svoji moudrost, jak se dusí uprostřed rozvratného hluku informací.

Negativní důsledky lidské činnosti dopadají především na nejchudší, kteří například nemají možnost kupovat balenou vodu, „jejich problémy jsou považovány za jakýsi přívěsek, který se přidává téměř povinně či okrajově“, ale v praxi se na ně zapomíná, protože mocní žijí daleko od nich. Podobně na úrovni států spotřeba bohatého Severu má negativní vliv na životní prostředí chudého Jihu.

Situace se zhoršuje v posledních dvou stoletích, protože politika podléhá ekonomice a technologii. „Díváme-li se povrchně ..., mohlo by se zdát, že to není tak vážné a že planeta by mohla zůstat dlouhou dobu v nynějším stavu.“ Zvnějšku však vypadá naše jednání sebevražedně.

Názory na možná řešení se pohybují mezi dvěma extrémy. Jedni prosazují technologický pokrok bez etického uvažování a zásadních změn, druzí chtějí zredukovat lidskou populaci a omezit zásahy do přírody. „K mnoha konkrétním otázkám nemá církev důvod vyjadřovat se definitivně a chápe, že musí naslouchat a podporovat poctivou debatu mezi vědci v úctě k různosti názorů.“

KAPITOLA DRUHÁ: Evangelium stvoření

Klima je obecným dobrem všech a pro všechny.

Kapitola vztahující se k přesvědčení víry je zařazena proto, že „věda a náboženství poskytují odlišné pohledy na realitu a mohou spolu vést intenzivní a pro obě strany produktivní dialog“.

Řešení současných ekologických problémů musí respektovat důstojnost člověka, která je dána tím, že byl stvořen k obrazu Božímu. Nebyl však stvořen k nadvládě nad stvořením, ale aby je „střežil a obdělával“. Právě proto, že je obdařen inteligencí, je povinen respektovat vnitřní zákony stvoření (což je v křesťanské tradici více než pouze příroda). Člověk má stvoření kultivovat a omezovat svou moc nad ním, podobně jako Bůh dobrovolně omezil svou moc nad člověkem, když mu dal svobodnou vůli a tím i zodpovědnost. Tento názor papež František dokládá celou řadou citací z Bible.

Další řada citátů zdůrazňuje důležitost každého tvora, avšak s tím, že nejdříve je nutno se znepokojovat nad nerovnostmi mezi lidmi. Na druhou stranu „lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem vždycky přenese na chování k ostatním lidem“.

„Věřící a nevěřící se dnes shodují v tom, že země je společným dědictvím, jehož plody mají sloužit všem.“ Podle svatého Jana Pavla II. „neodpovídá Božímu plánu spravovat tento dar způsobem, kterým z něho mají užitek jenom málokteří.“ Biskupové Nového Zélandu si dokonce položili otázku, jak vykládat přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití.“

KAPITOLA TŘETÍ: Lidský kořen ekologické krize

Víra křesťanů je motivuje k péči o životní prostředí a o nejzranitelnější z jejich bratrů a sester. Zvláště by nás měly rozhořčovat enormní nerovnosti mezi námi.

Technologie je výsledkem lidské kreativity a přinesla mnoho dobrého, zejména v medicíně, strojírenství a komunikacích. Představuje však moc, která se rozvíjí rychleji než schopnost člověka ji ovládat. Člověku „chybí solidní a náležitá etika, kultura a spiritualita, která by mu skutečně kladla meze a udržovala jej v rámci jasnozřivého sebeovládání“.

Donedávna zasahoval člověk do přírody s cílem dosáhnout toho, co příroda sama nabízela. Dnes převažuje zájem vydobýt maximum bez ohledu na realitu. Na to navazuje idea neomezeného růstu, která sice nadchla ekonomy, a technology, je však založena na lži o nekonečné dostupnosti zdrojů planety.

Ekonomie přijímá každý technologický rozvoj s cílem profitovat, bez ohledu na eventuální negativní důsledky pro člověka. Problém bídy i otázky životního prostředí se údajně vyřeší samy jednoduše rozšířením trhu. Ve skutečnosti však pokrok techniky není pokrokem lidstva, věda a technika nejsou neutrální.

Ekologická kultura by namísto izolovaných technických odpovědí na dílčí problémy životního prostředí měla nabízet ucelený pohled, jiný životní styl, který podřídí techniku filosofii a sociální etice. Nadešla proto chvíle opustit pokřivený antropocentrismus a věnovat opět pozornost realitě a omezením, která ukládá, ale která na druhé straně umožňují hledat zdravější možnosti lidského a sociálního rozvoje.

Chybné je jak adorování techniky, tak popírání hodnoty člověka, včetně chudých, embryí a postižených. Náprava vztahů k přírodě musí začít nápravou vztahů mezi lidmi. K tomu je nutno, aby každý člověk pochopil, že není středem pozornosti, kterému má vše okolní sloužit. Slovy Ježíše Krista: „Kdo chceš být mezi vámi první, buď služebníkem všech.“

Snaha minimalizovat náklady vede k nahrazování lidské práce prací strojů. Člověk však potřebuje pracovat, aby se mohl osobně rozvíjet (Ora et labora). Vytváření pracovních míst má být součástí podnikatelské aktivity a její služby obecnému dobru. „Není třeba se stále více snažit nahrazovat lidskou práci technologickým pokrokem. Takto by lidstvo poškodilo samo sebe.“ Například malovýrobní zemědělské systémy živí většinu lidstva, přesto produkují méně odpadů, než zemědělská velkovýroba. Podobné je to i v jiných činnostech.

Je třeba zvýšené opatrnosti a úcty k životu při jakýchkoli pokusech na živých organismech a zvláště na lidských embryích. Při zavádění geneticky manipulovaných plodin je nutno kromě biologických rizik vzít v úvahu i etické aspekty a sociální dopady například patentovaného osiva, které si chudí nemohou koupit ani sami vyprodukovat.

„Technika oddělená od etiky bude stěží schopna sama omezit svoji moc.“

KAPITOLA ČTVRTÁ: Integrální ekologie

Integrální ekologie zahrnuje i čas na přemýšlení o našem životním stylu.

Tato kapitola navazuje na encykliku Caritas in veritate Benetikta XVI., opakovaně z ní cituje a rozvíjí její teze.

Všechno spolu souvisí, například čas a prostor, nebo atomy a elementární částice, ale i fyzické, chemické a biologické složky planety, stejně jako příroda a společnost. „Velkou část svojí genetické informace sdílíme s různými živými bytostmi.“ Zlomkovité a izolované poznatky se proto mohou stát formou nevědomosti.

„Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a sociální, nýbrž jediná a komplexní sociálně-environmentální krize.“ Řešení musí zahrnovat „eliminaci chudoby, obnovení důstojnosti vyloučených lidí a zároveň péči o přírodu“. Integrální ekologie proto zahrnuje vedle ochrany přírody i ekonomickou ekologii, která do úvah zahrne i mimotržní aspekty, sociální ekologii jako starost o vyloučené, ale i péči o kulturní bohatství lidstva. Ztráta kterékoli, byť lokální kultury může být „závažnější než vymizení rostlinného či živočišného druhu“.

Zřejmě nejdůležitější součástí je ekologie všedního života zaměřená na zlepšování kvality lidského života. K tomu však (možná překvapivě) přispěje spíše budování vztahů mezi lidmi a k okolí, ve kterém žijí, než pouhé vylepšování fasád domů. Lépe je podporovat veřejnou dopravu, než zlepšovat podmínky pro dopravu individuální. Vedle toho není vhodné „smazat pohlavní různost jen proto, že se s ní již nedovedeme konfrontovat“.

„Lidská ekologie je neoddělitelná od pojmu obecného dobra,“ který všem lidem, včetně budoucích generací, umožňuje „úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“. V současnosti z toho vyplývá „výzva k solidaritě a rozhodnutí upřednostňovat chudé“. „Životní prostředí … je půjčkou, kterou každá generace přijme a musí předat té následující.“ Mezigenerační solidarita však musí vycházet ze solidarity s chudými v současnosti.

KAPITOLA PÁTÁ: Některé linie směřování a jednání

V mezinárodní politice musí dialog respektovat skutečnost, že jsme všichni provázáni. Návrhy mají vycházet z globální perspektivy, nikoli z partikulárních zájmů jednotlivých států. Fosilní zdroje musí být nahrazeny obnovitelnými a neznečišťujícími zdroji, ale hlavně je nutno zajistit přístup k pitné vodě všem lidem. Chybí však shoda na tom, kdo to má zaplatit.

Ocenění zaslouží světové ekologické hnutí, které mimo jiné dosáhlo ochrany ozónové vrstvy. Pokroky v ochraně biodiverzity jsou však mnohem menší a v případě změny klimatu žalostné, převážně kvůli státům, které preferují své národní zájmy. Jde přitom o státy, které profitovaly z emisí skleníkových plynů a mají proto větší odpovědnost za řešení problému, který způsobily (pozn.: sem je nutno počítat i Českou republiku). Tatáž logika brání vykořenění bídy.

Potřebujeme respektovanou světovou politickou autoritu, která bude mít moc sankcionovat, a jejímž cílem bude zajistit odzbrojení, dostatek jídla, mír, ochranu životního prostředí a regulace migračních pohybů. Kromě jiného „potřebujeme režimy správy pro celou škálu takzvaných obecných globálních statků“.

Vlády se vyhýbají opatřením, která by snížila jejich volební preference. Na lokální úrovni však existují kooperativy, které respektují zodpovědnost a například využívají obnovitelné zdroje, modifikují spotřebu nebo provozují diverzifikované zemědělství. „Lze toho dělat mnoho!“

Vyhodnocení vlivů na životní prostředí by mělo být od začátku součástí jakéhokoli projektu výroby, politiky, plánu či programu. Existuje-li riziko vážných a nevratných škod, měl by být projekt zastaven i v případě, že neexistuje nezvratný důkaz. „Tato zásada obezřetnosti umožňuje chránit ty nejslabší, kteří mají minimum možností se bránit a dobrat se nepopiratelných důkazů.“ V takových případech je naopak nutno nezvratně prokázat, že projekt žádné škody nezpůsobí.

„Politika se nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti.“ Z tohoto pohledu bylo například chybou zachraňovat banky. Problémy životního prostředí nelze vyřešit růstem trhu, protože jde o obecný statek, jehož hodnota není v kalkulacích nákladů a zisku uvažována. „Zatímco jedni se snaží jenom o ekonomický užitek a druzí jsou posedlí pouze uchováním či růstem moci, nám zbývají války či dvojznačné dohody, ve kterých je ochrana životního prostředí a péče o chudé tím, co obě strany zajímá nejméně.“

Požadavek na zpomalení rytmu konzumu a produkce je často oponenty interpretován jako návrat na stromy, ve skutečnosti však „může vést k jinému způsobu pokroku a rozvoje“. Lze například rozvíjet kreativitu zaměřenou na opětovné využití, obnovu funkčnosti, recyklaci a energetickou efektivnost. Návrat zpět je však nutný – z dnešní nenasytnosti na rozumnou úroveň konzumu. „Proto nadešla chvíle přijmout v určitých částech světa určité zpomalení a chránit zdroje, aby se mohlo zdravě růst v jiných částech.“ V podstatě jde o redefinici pojmu pokrok.

„Ekonomické a sociální náklady spojené s užíváním společných přírodních statků a břemena těchto nákladů by měli nést ti, kdo tyto statky zneužívají, a nikoli ostatní národy nebo budoucí generace.“

Empirické vědy nemohou plně vysvětlit život, natož jeho smysl. K tomu slouží filosofie a náboženství. Většina lidí jsou věřící, měli by však spolupracovat i mezi náboženstvími v ochraně přírody a chudých. Spolupracovat by měly rovněž jednotlivé vědní obory, protože specializace zastírá globální pohled.

KAPITOLA ŠESTÁ: Ekologická výchova a spiritualita

Zpívejme, jak jsme zvyklí. Ať nám náš boj a starost o tuto planetu nikdy nevezme radost z naší naděje.

Je nutno hledat nový životní styl. Mimo jiné proto, že „posedlost konzumním životním stylem, zvláště pokud si jej mohou dovolit jen málokteří, může vyvolat jenom násilí a vzájemné ničení“.

Pokud změněný životní styl ovlivní zisk podniků, budou motivovány vyrábět jinými způsoby. Nakupování má tedy i mravní rozměr. Změna je sice obtížná, ale je možná, pokud dokážeme překonat individualismus.

Mnozí už pochopili, že hromadění předmětů nedokáže dát smysl životu a radost člověku. Environmentální výchova, která může probíhat v rodině, škole, ale i při katechezi, se nyní zaměřuje na kritiku „mýtů“, jako je trh bez přívlastků nebo individualismus, občas se však „omezuje na poskytování informací a neumí dát uzrát návykům.“ „Aby se člověk, kterému ekonomické podmínky umožňují spotřebovat a utrácet více, raději více oblékl, než zapnul topení, předpokládá, že si osvojil určité přesvědčení a cítění, které je příznivé k péči o životní prostředí.“ Stejně tak je možno snížit spotřebu plastů, papíru, ale i vody, používat veřejnou dopravu nebo alespoň sdílet automobil. Takové skutky zasévají dobro, které má tendenci se šířit. Je však nutno změnit model myšlení, jinak zvítězí konzumismus šířený médii a tržními mechanismy. Pro zafixování změn je nutno změnit celou komunitu.

Někteří křesťané, jinak oddaní a věnující se modlitbě, si tropí posměšky ze starostí o životní prostředí. „Povolání střežit Boží dílo je však podstatná součást ctnostného života a nikoli něco volitelného, ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.“ Vzorem může být svatý František z Assisi. Může křesťan ubližovat ptákům, o nichž Kristus prohlásil, že „ani jediný z nich není u Boha zapomenut“?

Střídmost sice v posledním století nebyla oceňována, pokud si ji však člověk zvolí svobodně a vědomě, je osvobozující. „Je možné potřebovat málo a žít hodně, ... nacházet uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, v hudbě a umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě.“

„Péče o přírodu je součástí životního stylu, který zahrnuje schopnost žít spolu a společně.“ „Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že máme odpovědnost jedni za druhé i za svět, že stojí za to být dobří a poctiví.“

Zbytek kapitoly je zaměřen více na křesťany a zvláště katolíky. Uvádí inspirativní příklady z Bible a ze životopisů svatých. Ostatním může být tato pasáž méně srozumitelná.

Závěr

Papež František ve svém úřadu často překvapuje. Ač člen Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu), přijal po svém zvolení jméno svatého Františka z Assisi, který je zakladatelem jiného řádu. Kromě dalšího je František z Assissi považován za patrona ekologů.

V encyklice Laudato si’ papež František opakovaně ukazuje, že nelze řešit jednotlivé problémy izolovaně, ale kromě ekologických otázek je nutno vzít v úvahu zejména otázky sociální a etické. Proto spojuje otázky ochrany Božího stvoření s dalšími palčivými otázkami lidstva, ale i s mezináboženským dialogem. Řešení problému změny klimatu se tak stává otázkou sociální spravedlnosti. Ekologie je neoddělitelná od péče o člověka a o společnost. Ochrana přírody pak nemůže být volnočasovou aktivitou, nýbrž povinností každého člověka.

Podobně se vyjádřil například 14. Dalajláma: „Vzhledem k tomu, že změna klimatu a globální ekonomika se dotýkají nás všech, musíme rozvíjet smysl pro jednotu lidstva.“

Podle papeže Františka musíme udělat víc pro ochranu našeho společného domova, například snížit naši spotřebu, omezit znečištění a skleníkové plyny, přejít na čisté obnovitelné zdroje energie. Všichni z nás musí přijmout svou roli v péči o svět, který obýváme. Pokud to neuděláme, budeme čelit vážným důsledkům, které uvedou náš ekosystém a lidský život v ohrožení, zejména v méně rozvinutých zemích.

Papežovo poselství není určeno jen věřícím, jak je obvyklé, ale všem lidem na celém světě. Je však pochopitelné, že pokud uvádí příklady, zejména v závěrečné kapitole, preferuje křesťanský pohled.

Technicky je Laudato si’ druhou encyklikou papeže Františka. Je však první, kterou připravil sám. Encyklika Lumen Fidei vycházela z materiálu připraveného jeho předchůdcem Benediktem XVI.

Tento článek obsahuje pouze velmi stručný výtah z encykliky Laudato si’. Celý text je k dispozici například na stránkách Radia Vatikán.

 

Hodnotit:  

Datum: 24.12.2015
Autor: Ing. Bronislav Bechník, Ph.D.   všechny články autora



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Blogger  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (žádný příspěvek, přidat nový)


Projekty 2016

Související rubriky

Reklama

Partneři oboru

logo HOTJET logo EICERO

E-mailový zpravodaj

WebArchiv - stránky archivovány národní knihovnou ČR

Spolupracujeme

logo Česká peleta

Nejnovější články

 
 
 

Aktuální články na ESTAV.czPardubice mají pro přednádraží náhradní řešení: EU dotaceZ ruin skleníků vznikne ve Voticích motýláriumJak sladit barvy v interiéru?